Šindelová krytina coby krytina doplňková a produkt převážně ruční výroby není tak přísně ohraničena normami jako krytiny průmyslově vyráběné. Šindel se zhotovuje podle zažitých a předávaných tradic a stejně tak je tomu i s jeho montáží (pokud nebereme v potaz státní normy svých západních sousedů nebo několik málo vnitřních podnikových norem z dob spíše minulých).
Díky tomu se dá podle způsobu výroby a různých úprav při montáži, například hřebene či okapní hrany, rozpoznat, zda je šindelová krytina původem a pokládkou z Valašska, Chebska nebo z Vysočiny. Podle některých detailů (způsobu vytrácení řad při různých sklonech, tvarů ozdobných špiček, provedení výsuvných vikýřů aj.) lze dokonce poznat i rukopis jednotlivých mistrů šindelářů. Nicméně i přes tuto krásnou různorodost platí při výrobě a montáži šindele určitá pevná, léty praxe ověřená pravidla. Na některá z nich se dnes zaměříme.
Čím a jak šindel přibíjet
Dodatečně bychom na střeše neměli chemicky ošetřovat šindel, který se přibíjí pozinkovanými nebo jinak povrchově upravenými hřebíky, aniž bychom zjistili, zda nemůže docházet k vzájemné negativní chemické reakci mezi účinnými látkami v impregnaci a typem pokovení. Nejagresivněji se projevují některé druhy protipožárních nátěrů. Každý zkušený šindelář si rovněž dává dobrý pozor na to, aby
nepřibíjel dva hřebíky do stejných let, tzn. v jedné linii. Šindel je zapotřebí
přibíjet hřebíky s menším průměrem – ideální je hřebík 56/2,5 mm (někdy zvaný šindelák), možné jsou však i delší.
V Čechách se nad obytnými objekty nejběžněji používá
dvojité krytí na husté laťování. Je vhodné rozměřit podle délky šindele laťování tak, aby byl hřebík, který vbíjíme do šindele na prostřední lati, krytý další řadou. U takto namontovaného šindele jsou hřebíky vystaveny nepříznivým vlivům počasí pouze v první a poslední řadě. Vyhneme se tak povytahování hlaviček hřebíků z povrchu šindele v důsledku střídání mrazových cyklů.
Při budoucí kusové výměně vadných šindelů si ovšem tímto způsobem trochu komplikujeme práci, a proto mnozí šindeláři nechávají spodní řadu hřebíků záměrně nezakrytou a v horní řadě přibíjejí každý pátý šindel. Jiní jejich kolegové zase proti tomu argumentují možným ureznutím hřebíku a případným vypadnutím šindele při jeho seschnutí. Co šindelář, to názor. Latě volíme podle osové vzdálenosti krokví, doporučujeme však min. 5/4, lépe 6/4.
Z které strany šindel pokládat a jak začít u okapu
Šindel pokládáme
břitem proti návětrné straně, abychom co nejvíce zabránili vodě hnané větrem zatékat do drážek šindele. První lať umístíme (u 50 cm dlouhého šindele při dvojitém krytí) asi 19 cm od spodní hrany zakládací latě, kterou jsme položili na krokve na výšku.
U okapu pokládáme šindel ve dvou i ve třech vrstvách podle způsobu krytí. V celé ploše se snažíme, aby se spáry mezi šindeli, které leží na sobě, střídaly.
Jak zakončit krytinu u zdi a jak u štítu
V minulosti se šindel u zdí a komínů zakončoval mírně stoupajícím náběhem, zhotoveným na laťování tak, aby krytina vytvořila směrem od zdi „korýtko“, nebo se šindel ukončoval pouze pod omítkou. Vhodná byla též kombinace. Dnes stále častěji vídáme (zejména na památkově chráněných objektech)
zakončení tzv. lemovacím šindelem. Jedná se o šindel zbavený z jedné poloviny drážky a přes dvě řady šikmo opřený o zeď břitem nahoru. U štítové hrany zakončujeme krytinu do štítového prkna, které pro tento účel na míru šindele upravíme.
Jak se řeší hřeben
V některých německy mluvících oblastech se překrytí nároží a hřebene řešilo pomocí dvou prken nebo kombinací s jinými materiály, například doškem či plechem. U nás má tradici vytvoření hřebene
vzájemným překrytím posledních řad a povytažením šindele na straně převládajících větrů o 5 až 10 cm podle nadmořské výšky.
A nakonec úžlabí a nároží
Úžlabí představuje na střeše ten pomyslný nejslabší článek řetězu. Tato skutečnost snad vede některé řemeslníky k myšlence použít na vykrytí úžlabí plech. Co k tomu říct? Ano, možné to je, nikoli však řemeslné, tradiční, a už vůbec ne krásné.Pokud tedy pomineme výjimečné důvody (přání investora či příliš nízký sklon v ploše, a tudíž ještě horší v úžlabí), musíme doporučit
vykrytí pomocí šindelových kosek. Ty se používají i pro vykrývání nároží.Zde musíme použít
delšího kosého šindele nebo dle potřeby vkládáme více tzv. ztracených řad. Obecně platí: Čím méně plechu na šindelové krytině, tím zkušenější šindelář.
O šindeli bychom mohli povídat ještě dlouho. Čím nejlépe impregnovat? Jak je to s hromosvody? Vyrábět výhradně ručně, nebo je v pořádku dokončovat tvar přihoblováním? Jaké jsou další možné způsoby krytí šindelem? Co otázka, to téma na článek. Tak snad někdy příště.
Pokud jste podlehli kouzlu šindele a toužíte se o něm dozvědět více, doporučujeme Vám knihu německého spisovatele Jense Carstensena
Schindeldach und Schindelgiebel. Jde o publikaci, která se výlučně věnuje šindeli, obsahuje mnoho nákresů a tabulek a nemá bohužel na českém knižním trhu obdobu.
S jakýmkoliv Vaším dotazem Vám poradíme na lince +420 725 675 675 nebo prostřednictvím poptávkového formuláře v poradenském studiu.