Kondenzace, laicky rosení konstrukcí, je pojem, který získal za posledních 20 let, co se stavebních konstrukcí týče, hodně na důležitosti. Vždyť jednou z věcí, která se posuzuje například u návrhu střechy podkroví nebo ploché střechy z pohledu tepelné techniky je, zda nebude konstrukce ze spodní strany natolik studená, aby na ní kondenzovala vlhkost. Běžně se s ní setkáváme u oken (ať běžných, nebo střešních).
Co se stalo, že se teď věnuje kondenzaci taková pozornost? Dříve to takový problém nebyl? Ano. Za prvé jsou lidé citlivější na jakékoliv projevy snížené funkčnosti stavebních konstrukcí a za druhé se dnes v bytech a domech objevuje vlhkost ze zdrojů, které v domácnostech před 50 lety třeba ani nebyly. Změnily se tedy i podmínky v bytech samotných. Možná sami vzpomínáte na své mládí, kdy vlhkost na oknech kondenzovala a při velkých mrazech se na oknech objevovaly kresby a zmrznutý led ze stékajícího kondenzátu se z oken mohl odlupovat. Tehdy to byla běžná věc. Dnes když se děje něco podobného, znervózníme a víme, že máme problém.
A zmíněné podmínky interiéru? Zkuste odhadnout, kolik vlhkosti si pouštíte do bytu otevřením myčky nádobí po domytí, sušením prádla v místnostech, přehnaně častým vytíráním podlah? Pokud bychom se takto chovali v tehdejších domech a bytech, byly by houby a plíseň jejich věčným spolubydlícími. Tolik na úvod.
Kondenzaci vlhkosti z pohledu stavebních konstrukcí bychom mohli rozdělit na kondenzaci v konstrukcích a kondenzaci povrchovou.
Kondenzace v konstrukcích může být velmi nebezpečná, pokud se uvnitř konstrukce nachází materiál, který vlhkostí (nebo následky vlhkosti) může degradovat. Je to ale otázka množství zkondenzované vlhkosti. Pokud se jedná například o kondenzaci ve střeše nad obytným podkrovím zatepleným běžně mezi krokvemi, je samozřejmě ohrožena právě dřevěná konstrukce krokví. Abychom maximálně zabránili kondenzaci v konstrukci, měli bychom skladby
konstrukcí řadit ideálně tak, aby od interiéru
směrem k exteriéru kladly co největší odpor proti pronikání vlhkosti do konstrukcí v interiéru a co nejnižší na venkovní straně konstrukce. Tedy uvnitř parozábrana a na vnější straně například větraná mezera a střešní krytina nebo dřevěný obklad fasády. Ovšem takto ideálně nelze řadit konstrukci vždy. Jsou ale způsoby, jak náchylné konstrukce kondenzace ušetřit. Například pokud zateplíme střechu tzv. nadkrokevně, tedy zateplení probíhá až nad krokvemi (nad například palubkovým podhledem a parozábranou) kondenzace v nějaké míře nastane, ale až v tepelné izolaci. Pokud je zvolena vhodná tepelná izolace, během roku vyschne a na další zimu je znovu připravena na 100 %.
Nikdy nelze zcela zabránit kondenzaci uvnitř konstrukce. Vlhkost se do konstrukce dostává nejintenzivněji v zimě, kdy je tlak vodních par v budovách mnohonásobně vyšší než venku a vlhkost se snaží vyrovnat bilanci venku a uvnitř. Pokud uvnitř topíme, máme teplotu kolem 21°C a relativní vlhkost cca 40-50 %, venku třeba -15°C, někde v konstrukci je rosný bod. Rosný bod není žádná čára nebo „puntík“ v konstrukci, je to vlastně místo, kde se nachází teplota, při které kondenzuje vzdušná vlhkost pronikající do konstrukce z interiéru. Jak se mění venkovní teplota a vnitřní teplota a vlhkost, toto místo se v konstrukci pohybuje směrem ven (při oteplení) a dovnitř (při ochlazení). S tím nic neuděláme. Takže se snažíme maximálně omezit průnik vodních par do konstrukce. To je asi nejúčinnější věc, kterou můžeme udělat pro prodloužení životnosti konstrukce.
Další zmíněnou kondenzací je
povrchová kondenzace. Rozdíl je u ní v tom, že jí
umíme zabránit. Pokud jste si přečetli důkladně původní odstavec, už víte, že existuje nějaký rosný bod. Povrchová kondenzace nastane v případě, kdy rosný bod klesne (v případě střechy) až na úroveň podhledu a u zdiva dosáhne povrchu interiéru (tedy vnitřního nátěru, tapety, obkladu). Takže zabránit povrchové kondenzaci znamená zabránit rosnému bodu, aby se přiblížil povrchu konstrukce v interiéru. Tedy to
nejjednodušší je dobře zateplit. Pokud bychom zateplili sebelépe a neopatřili konstrukci parozábranou, může nastat stav, kdy nám v tepelné izolaci vykondenzuje tolik vlhkosti, že tepelná izolace se díky zavlhnutí stane nefunkční a rosný bod i přes perfektní zateplení dosáhne vnitřního povrchu konstrukcí.
Stejně nežádoucího výsledku při zateplení ale můžeme dosáhnout i tak, že vložíme parozábranu na nevhodné místo v konstrukci. Občas se stává, že se zákazník pochlubí, že zateplil střechu nadkrokevně (tedy na krokvích má desky, na nich parozábranu a na ní tepelnou izolaci) a aby střeše ještě pomohl, zateplil i mezi krokve. Střeše tímto příliš nepomohl. Spíše naopak. Proč? V návaznosti na předchozí text už možná tušíte. Parozábrana se mohla dostat mezi 2 vrstvy zateplení, které mohou mít podobný účinek co do tepelné ochrany konstrukce. Tím jsme rosný bod při velkých mrazech dostali pod úroveň parozábrany a… kondenzace pod parozábranou může začít. Kdyby totiž zákazník tepelnou izolaci nepřidal, parozábrana by byla v komfortní zóně cca při 20°C. Při této teplotě kondenzace při běžné pokojové teplotě a vlhkosti nenastává. Ale vložená mezi tepelné izolace může být v zóně 5-10°C a to už je jiný případ. V takovém případě už vlhkost z obytných místností kondenzuje běžně.
Abyste si udělali představu o kondenzacích – Při teplotě vzduchu 20° a relativní vlhkosti vnitřního vzduchu 50 % kondenzuje vlhkost na konstrukcích s povrchem studenějším než 9,3°C. Pokud jste zvyklí si přitopit až na 25°C, je tato teplota 13,8°C a nižší. A v koupelně, při teplotě 25°C a relativní vlhkosti vzduchu 80 % (když se vysprchujete nebo vykoupete) je teplota pro kondenzaci 21,3°C.
Kondenzace může být vážným problémem ve stavebních konstrukcích a velmi nepříjemným společníkem na površích konstrukcí v našich domech a bytech. Proto nepodceňujte návrh konstrukcí nebo způsob sanace stávajících konstrukcí a svěřte svůj projekt do rukou znalého projektanta nebo specialisty.