Před radonem se musí chránit objekty s tzv. pobytovými prostory, které mají být postaveny na podloží se středním nebo vysokým radonovým rizikem. Za pobytový prostor jsou považovány obytné místnosti a kuchyně ve stavbách pro bydlení a v ostatních stavbách místnosti či uzavřené prostory, v nichž může součet doby pobytu všech osob za kalendářní rok překročit 1000 hodin.
Obecné zásady provádění protiradonové izolace
Konkrétní podoba izolační soustavy závisí na postupu realizace podzemí objektu. V praxi jsou možné dva pracovní postupy.
První spočívá v tom, že se na připravenou podkladní betonovou konstrukci položí
nejprve vodorovná izolace, která se zakryje vhodnou ochranou. Dále se pokračuje postavením obvodových suterénních stěn, na něž se z vnější strany umístí svislá izolace. Spojení svislé a vodorovné izolace se v tomto případě řeší zpětným spojem. Následně se provede ochrana svislé izolace. Tento postup se
nejčastěji uplatňuje v podmínkách zemní vlhkosti a gravitační vody.
Druhou možností je, že se nejprve vytvoří podkladní vana, jejíž dno je většinou betonové a stěny z plných, ostře pálených cihel v tloušťce od 65 mm do 150 mm v závislosti na výšce stěn. Zdí se na cementovou maltu. Následně se na vnitřní stranu podkladní vany položí vodorovná i svislá izolace. Tato varianta se nejčastěji volí při zakládání objektů pod hladinou spodní vody.
Varianty materiálů protiradonové izolace
Asfaltové izolační pásy
Z hlediska ochrany před radonem patří mezi klady asfaltových pásů skutečnost, že je lze plnoplošně natavovat k podkladu, a tím nehrozí vytvoření vzduchové mezery mezi izolací a stavební konstrukcí, kterou by se mohl radon šířit.
Vlastnosti asfaltových izolačních pásů se liší dle druhu a materiálu nosné vložky a dle typu asfaltové krycí hmoty. Podle typu krycí hmoty rozlišujeme pásy z asfaltů oxidovaných a asfaltů modifikovaných.
Při navrhování dříve velmi preferovaných pásů s vložkou z kovové fólie (nejčastěji hliníkové) je třeba pamatovat na jejich specifické chování. Používat by se přednostně měly pásy s vložkou opatřenou profilováním nebo s vložkou zvlněnou, neboť tyto úpravy zlepšují adhezi krycí vrstvy i tažnost a ohebnost pásu a vyrovnávají dilatační změny, způsobené rozdílnou roztažností asfaltu a hliníku. Průtažnost ale i tak zůstává velmi nízká, s čímž je nutno počítat zvláště v místech možných pohybů v podkladní konstrukci.
Realizace izolačních povlaků z asfaltových pásů
Asfaltové pásy lze plnoplošně připojovat pouze k takovému podkladu, v němž se po aplikaci izolace nebudou tvořit trhliny větší než 0,3 mm. V opačném případě musí být izolační povlak od podkladu oddělen – volí se volné kladení asfaltových pásů mezi ochranné textilie (jednotlivé pásy jsou však mezi sebou svařeny). Pokud má být izolace k podkladu plnoplošně připojena, je potřeba podklad zbavený prachu a nečistot opatřit na celé ploše nátěrem nebo nástřikem penetračního laku či ředěné asfaltové suspenze. Penetrační lak se smí použít pouze na suchý podklad.
Čelní a boční přesahy mezi sousedními pásy v jedné vrstvě musí být široké nejméně 100 mm. Všechny okraje musí být ihned zastěrkovány. U vícevrstvých povlaků je směr kladení asfaltových pásů obvykle shodný ve všech vrstvách. Boční přesahy mezi dvěma vrstvami nad sebou jsou obvykle posunuty o polovinu šířky. Čelní přesahy mezi sousedními pruhy v jedné a téže vrstvě se vytváří na vazbu. V koutech a hranách se jednotlivé pásy překrývají se vzájemným přesahem 150 mm nebo se zesilují přídavným pásem o šířce min. 300 mm tak, aby izolace byla v těchto místech zdvojená. V zaoblených rozích či zákoutích se v pásu prostřihne šířka přesahu a vytvoří se krabicové přeplátování, které se přelepí záplatou z téhož materiálu.
Fóliové izolační materiály
K přednostem fóliových materiálů v porovnání s klasickými asfaltovými pásy patří lepší mechanicko-fyzikální vlastnosti, delší životnost, větší tažnost a možnost zpracování i za nižších teplot a méně příznivých podmínek. Mezi další klady fólií náleží způsob provedení pouze v jedné vrstvě, která plně nahrazuje vícevrstvé soustavy z asfaltových pásů. Volné pokládání fólií, jež je pro tento druh izolačních materiálů typické, může být jak přínosem, posuzujeme-li rychlost realizace a pracnost, tak sporným řešením z pohledu zajištění bezpečné funkce. Výsledná těsnost izolace totiž daleko více závisí na těsnosti detailů a přítomnosti poruch od mechanického poškození při následných pracích než na kvalitě samotné izolace.
Nejbezpečnější variantou jsou fóliové dvojsystémy, které se však vzhledem k vysokým pořizovacím prostředkům na ochranu před radonem nepoužívají (viz kapitola o vztahu protiradonové izolace a hydroizolace). Spojování jednotlivých dílů fólií je možné lepením (pryžové fólie, PVC-P) nebo častěji svařováním. Svařuje se horkým vzduchem, horkým klínem nebo extruzně s přídavným svařovacím materiálem. Vzhledem k tomu, že místa spojů jsou vždy slabým místem z hlediska vzduchotěsnosti, požaduje se dnes často spojení dvojitým svarem s vytvořením zkušebního kanálku. Správnost spoje lze pak odzkoušet přetlakováním kanálku. Jednoduché spoje se zkouší obtížněji podtlakovou zkouškou.
Svařování fólií horkým vzduchem spočívá v zahřátí spojovaných povrchů do plastického stavu proudem vzduchu z horkovzdušné svářečky a v následném stlačení spoje. Šířka homogenního spoje musí být minimálně 30 mm.
Ruční horkovzdušné svařování fólií z PVC-P. Stlačení spoje se dosahuje převálečkováním. U větších ploch se používají svařovací automaty, které zajišťují vyšší kvalitu spoje.